My Thursday

Zvoní budík a já rychle rukou nahmatávám mobil abych ty strašné zvuky které mě budí ze snů vypla. Po několikátém zmáčknutí "odložit" se podívám na hodiny a s hrůzou mi dochází, že už teď jdu pozdě. Musím se tedy rozloučit s přebíráním šatníku a hodit na sebe první věc, kterou vidím, ačkoliv to nebyla ta správná volba. Nestíhám, musím se smířit s tím, že dnes vypadám jako strašák. Pokouším se to napravit aspoň makeupem, marně, času je málo, a tak to dnes vypadá jen na řasenku a korektor, který se snažil aspoň hodinu něco zamaskovat. Při spěchu na autobus kárám sama sebe proč se nenaučím konečně vstávat včas. Co se dá dělat.V autobuse si konečně sednu protože je vyjímečně ( až podezřele ) prázdný. Čím to bylo mi dochází až o pár desítek minut později, všichni jsou nemocní. Ve třídě se nás dnes sešlo jen deset a v ostatních třídách to vypadá podobně. Nebudu vám lhát, tohle se mi vlastně docela líbí, učitelé nemohou v tomhle prapodivném počtu vykládat látku a s námi řeší ty nejrůznější věci, ať už se týkají předmětu či ne. Je to super, všichni jsme nadšení a říkáme si jak by to bylo super kdyby to tak bylo pořád. Kolem druhé hodiny se snažím dostat na oběd, fronta bohužel zasahuje až do druhého patra a tak je mi jasné, že dnes budu celou odpoledku hladovět. Pro ten hlad se ani nesoustředím a celé dvě hodiny si představuji co všechno bych si dala k jídlu. Konečně je to utrpení za mnou a běžím do města zahnat hlad. Opět se kárám, proč si nedám raději něco zdravějšího. Při čekání na jídlo mě chytne panika, že zas nic nestíhám a tak si rychle vytáhnu sešit a začnu číst stránku po stránce. Bohužel marně, zamyslím se a pozoruji svět kolem sebe... To dělám neskutečně ráda, pozoruji občas lidi a přemýšlím jaký asi měli den a jací asi jsou. Najednou mi na stole přistane jídlo a já hltám každé sousto až na mě ostatní koukají a já zas hádám z jejich výrazu. Je však jedno co si myslí, vždyť jsem celý den nedobrovolně hladověla. Sednu do autobusu a jedu si až domů. To byl zas dlouhý den, konečně doma, konečně tepláky, konečně se mohu vrátit do postýlky. Počkat? Postel? Na to neni čas,vstávej lenochu, křičí na mě svědomí. Najednou mi vše dochází, učit se za mě nikdo nebude. Jdu se ještě posilnit a projít se k ledničce kde ale nic není a tak si udělám alespoň čaj. Donesu si ho do pokoje a následně projedu všechny koutky internetu, odepíšu na všechny zprávy a vyfotím pár fotek na snapchat. Neříkejte, že vy takhle čas neztrácíte. Přijela mamka z práce, jupíí přiveze kopu jídla, běžím jí pozdravit a udělat jí čaj, čímž začíná naše čajové posezení. Povídáme si, koukáme na televizi, a jíme. O pár hodin později se jdu podívat na učení, ale opravdu jen podívat. Jak tam tak s tím sešitem sedíme a koukáme na sebe dojde mi trpělivost. Jdu se vysprchovat, odlíčit a vyčistit si zuby. Lehám si do postele a opět kárám sama sebe proč jsem se opět nic nenaučila. 
Možná bych se měla místo toho kárání začít chválit, třeba by to bylo účinější.